Ještě jsem si to ani pořádně neuvědomila a už jsou to tři týdny. Tři týdny co odjel.
Teď když jsem nemocná mám až moc času na přemýšlení. Proč musí být všechno tak těžký? Zdá se, že je to jednoduché, ale doopravdy je to velký krok. Velký krok do neznáma. Všechno tohle co se teď děje je pro mě nové. Je to něco, co jsem ještě nezažila a už nikdy zažít nechci.
Za chvíli jsou tady Vánoce, pečení cukroví, balení dárků a vybírání stromečku. Opravdu jsem na letošní Vánoce zvědavá. Všichni jsme dospělí tak proč si na něco hrát? Všichni víme, jak se věci mají. Nemám Vánoce ráda. Už pár let pro mě nemají žádný význam. Být s rodinou? A s jakou? S tou, se kterou se přes celý rok hádáme a pak se u večeře máme tvářit jak neviňátka? Ne, díky.
Kdybych mohla tak vypadnu. Na celé svátky, Silvestr .. Vlastně můžu, ale je tady pár lidí, které mám ráda. A hlavně můj pes, Denny. Ta mimochodem zrovna leží vedle mě a spokojeně spí. Je to můj miláček. Teď jsme pořád spolu. Včera jsem ji koupala. Už to fakt potřebovala, protože neskutečně smrděla. Teď má srst jako když byla malá.
Jaké to vlastně bylo, když byla malá? Vyrostla tak rychle, že jsem si toho ani nevšimla. Nestihla jsem si ji pořádně užít. Ale teď si to spolu vynahrazujeme. Chodíme spolu ven, díváme se spolu na televizi, dělíme se o jídlo (tedy já s ní) a spíme spolu. Prostě nejlepší kamarádky. Ona chápe, jak mi je. Stačí, když se mi podívá do očí a olízne mě.
Tak já se jdu k ní přítulit a přemýšlet, proč ten čas tak rychle běží.
Atze
S tým psíkom úplne rozumiem, presne to teraz zažívam... mám pocit, že keď sa na mňa pozrie,úplne vie ako mi je, tie očiská vidia viac ako si myslíme... potom ma olízne a cítim sa lepšie