Listopad 2014

Pět let !

28. listopadu 2014 v 16:50 | Atze |  Ze života


- PŘEDSTAVTE SI OBRÁZEK DORTU-

Dnes je to pět let. Pět dlouhých let, co píšu tento blog. Nikdy bych neřekla, že u toho tak dlouho vydržím a hlavně že mě to bude pořád bavit.

Přečetla jsem si dva staré články a stydím se. Ale vlastně nemám za co. Jsem pyšná. Jsem pyšná sama na sebe, že jsem přečkala všechny ty lži a pomluvy, smích a nadávky z okolí a jsem pořád tady.
Za tu dobu, co píšu blog se toho stalo hodně, mezi ty důležité věci patří:
- dokončení ZŠ
- přijetí na SŠ (teď už jsem u maturity!!)
- přišlo a odešlo pár lidí z mého života
- udělala jsem si řidičák
- našla jsem si přítele, se kterým jsem se rozcházela a scházela pořád dokola
- měla jsem svoji první, druhou, třetí, čtvrtou brigádu ..
- dostala jsem na Vánoce nejlepší dárek - psa ! (miluju tě Denny)
- naučila jsem se být svině a říkat ne
- naučila jsem se nebrat si věci vážně
- přibrala jsem (hahaha)
- naučila jsem se mít ráda takovou, jaká jsem
* byla jsem přijala do Autorského Klubu :)

a hlavně jsem dospěla a pochopila hodně důležitých věcí ...


Takže můj vývoj byl celkem velký, ale blog si taky prošel velkým vývojem. Za tu dobu jsem vystřídala několik vzhledů (doteď neumím napsat správně slovo layount). Ať už byly stažené, vyrobené přímo pro mě, nebo jsem je dělala sama.
Poslední dobou mám ráda jednoduchost a tak do této podoby ladím i blog. Myslím, že je to správná volba.

Takže svému blogu pevné nervy se mnou, hodně napsaných článků a skvělou autorku. Všechno nejlepší !

(omlouvám se za dva články brzo po sobě, ale první článek vyšel 16:50)
Atze

Už to takhle nejde ...

28. listopadu 2014 v 15:10 | Atze |  Napsal život II
Znáte tu chvíli, kdy sedíte, máte sluchátka, pouštíte si staré písničky a vzpomínáte? Možná vám začnou téct slzy, v hlavě si přeháráte staré písničky a prostě myslíte na věci, které nemůžete nijak vrátit ani ovlivnit. Jsou pryč.
Proč přijdeme až pozdě na to, co jsme měli a nevážili si toho? Protože když to máme, bereme to jako samozřejmost a nemyslíme na to, že o to můžeme přijít.
O to větší je potom zklamání, že už to není ..

V mém životě bylo pár lidí, které jsem měla doopravy ráda a věřila jim, ale nějaký způsobem se vytratili nebo mě zklamali. Přestala jsem jim věřit a utnula veškeré kontakty.
Z člověka, kterému jsem věřila se stal člověk téměř neznámý. Během jednoho dne. Smutné, ale je to tak. Život jde dál. Byla jsem smutná, ale přešla jsem to.

Co taky. Brečet kvůli něčemu, co už nemám je zbytečný. Slzy mi nic nevrátí.
Zamyslete se nad tím, co máte a nevážíte si toho. A začněte si toho vážit.

Atze

Proč to tak rychle utíká?

17. listopadu 2014 v 20:07 | Atze |  Napsal život II
Ještě jsem si to ani pořádně neuvědomila a už jsou to tři týdny. Tři týdny co odjel.

Teď když jsem nemocná mám až moc času na přemýšlení. Proč musí být všechno tak těžký? Zdá se, že je to jednoduché, ale doopravdy je to velký krok. Velký krok do neznáma. Všechno tohle co se teď děje je pro mě nové. Je to něco, co jsem ještě nezažila a už nikdy zažít nechci.

Za chvíli jsou tady Vánoce, pečení cukroví, balení dárků a vybírání stromečku. Opravdu jsem na letošní Vánoce zvědavá. Všichni jsme dospělí tak proč si na něco hrát? Všichni víme, jak se věci mají. Nemám Vánoce ráda. Už pár let pro mě nemají žádný význam. Být s rodinou? A s jakou? S tou, se kterou se přes celý rok hádáme a pak se u večeře máme tvářit jak neviňátka? Ne, díky.
Kdybych mohla tak vypadnu. Na celé svátky, Silvestr .. Vlastně můžu, ale je tady pár lidí, které mám ráda. A hlavně můj pes, Denny. Ta mimochodem zrovna leží vedle mě a spokojeně spí. Je to můj miláček. Teď jsme pořád spolu. Včera jsem ji koupala. Už to fakt potřebovala, protože neskutečně smrděla. Teď má srst jako když byla malá.

Jaké to vlastně bylo, když byla malá? Vyrostla tak rychle, že jsem si toho ani nevšimla. Nestihla jsem si ji pořádně užít. Ale teď si to spolu vynahrazujeme. Chodíme spolu ven, díváme se spolu na televizi, dělíme se o jídlo (tedy já s ní) a spíme spolu. Prostě nejlepší kamarádky. Ona chápe, jak mi je. Stačí, když se mi podívá do očí a olízne mě.

Tak já se jdu k ní přítulit a přemýšlet, proč ten čas tak rychle běží.

Atze

Je mi smutno.

2. listopadu 2014 v 18:41 | Atze |  Vylévaní srdce
Poslední dobou je toho na mě nějak moc.
Ze všech stran slyším, co bych měla a neměla dělat. A když tady teď sedím, se sluchátkama a poslouchám písničku od The Verve - Lucky Man chce se mi z té ironie brečet.

Dlouho jsem si přála, aby bylo všechno fajn. A když bylo, stejně se našlo něco, díky čemuž jsem ztratila chuť se usmívat.
Ať si tohle přečte kdo chce z mojí rodiny, snad vám to dojde. Konečně.
Miluju ho. A pořád budu.
A on mi odjel. Do Anglie za prací. A mě tady nechal. Ať tu maturitu zvládnu sama. Ať jdu sama na vyřezání znaménka. Slíbil, že tam půjde se mnou. Nesplní to. Pomůžou slzy? Těžko.
Nemám ráda ten pocit, když něco není podle mých představ. Bolí to.

Chci aby bylo všechno fajn. Proč se najednou ten čas tak strašně vleče? Zastavil se snad? Proč se tohle všechno děje. Asi má všechno svůj důvod, ale co jsem udělala, že se mi dějí samé špatné věci. Vždycky jsem všem pomáhala a na sebe nemyslela. Jak bych taky mohla .. Moje problémy nikoho nezajímají.
Nikdo nechápe můj svět. Nikdo nic nechápe. A možná je to i dobře.

Mám si snad napsat na čelo, že ho miluju a nevydržím to tady bez něj půl roku? Je to tak těžký to pochopit? Od té doby, co odjel, jsem pořád doma. Je to sice chvilka, ale tím víc mě to ničí. Ještě jsem si ani pořádně neuvědomila, že je pryč. Že je ode mě skoro dva tisíce kilometrů. Někde v cizí zemi a s cizími lidmi. A mě tady zbyly oči pro pláč. Každý den, když usínám na naší posteli se mi chce brečet. Ale nemůžu. Vím, že by nechtěl, abych brečela. Protože řekl, že to zvládneme. A že to dělá pro nás.
A dělá to proto, abychom se měli dobře. Spolu.

Všechno špatný, co mi udělal a já jemu jakoby nebylo. Pořád to tam někde je, ale není to na povrchu. Už ne.

Miluju tě.
Atze