Půl desáté večer, všude kolem mě tma, jen mi svítí lampička a hraje písnička. Vedle v obývacím pokoji je tma, neslyším zpěv ptáků, ani chrápat psa. Vnímám jen hudbu a zvuk mých prstů dopadajících na klávesnici. Zkouším přemýšlet. Vracet se k minulosti. Vzpomínat.
Listovat starými zprávami na facebooku mi přijde k dnešnímu večeru více než vhodné. Z kuchyně mi sem doléhá vůně švetkového koláče, který jsem před chvílí vytáhla z trouby. Sem tam na zahradě zaštěká pes, jinak je klid. Mrtvo. Dohrává písnička a v pauze, než spustím druhou slyším jen rachot z počítače. A přesně tohle mám ráda.
Tyhle večery nejsou moc časté, ale mám je ráda. Všechno se mi jakoby vyjasní a .. je to jiné.
V těchto chvílích mám chuť udělat něco, čeho bych pak mohla litovat, ale už bych to nevzala zpět. Teď je to třeba touha ostříhat si vlasy. Alespoň trošku .. Sedím tu a říkám si, proč to neudělám. Na stole přede mnou je 9% peroxid a čeká, až koupím melírovací prášek, abych si mohla zesvětlit konečky. A když to dobře dopadne tak celou hlavu.
Ráda bych někomu napsala, někomu, koho by to potěšilo a zároveň překvapilo a někomu, komu třeba chybím, nebo mě dlouho neviděl. Ale komu?
Zřejmě není ta pravá chvíle. Tak jindy ..
Atze
Páni.Ten článek přesně vyjádřil mojí situaci a ještě mě naprosto pohltil.
Palec nahoru