.. je někdy nejlepší, co člověk může udělat.
A hlavně - nestydět se za ta napsaná slova.
Naučte mě to, prosím.
Není to tak, že bych se za ně přímo styděla, jen mi není příjemný pocit že si to, co píšu čte někdo, kdo mě zná. Někdo z mého okolí. Někdo ze školy !
Leni, nic proti, ale každý má svá tajemství a tohle je jedno z těch mých.
Promiň.
Nechtěla jsem, aby jsi o blogu věděla. Brání mi to napsat určité řádky, které dusím v sobě. Jen proto, že by sis to mohla přečíst a mohlo by ti to ublížit.
Nejsem dobrá kamarádka, promiň.
A tati promiň, ale fakt se chováš jak hajzl. Nikdy nepochopíš, proč brečím, když po mě řveš. Nevíš, jaký je to pocit když někdo, koho máš tak rád na tebe řve. A promiň, že nejsem dokonalá dcera, ale měl jsi se víc podílet na mé výchově a starat se o mě. Víš, v patnácti letech mě nepřevychováš a já ti už nespadnu do náruče. A nespadnu z tebe na prdel.
A opravdu nikdy nepochopíš, proč mám mámu tolik ráda.
A tak kurva je milíp. Možná. Musela jsem si ulevit. Už ani brečet nemusím, to jsem zvládla u oběda.
Atze
Však jo, jenom piš...