10. října 2011 v 18:02 | Atze
|
Vždycky jsem si myslela, že píšu dobře. Říkala jsem, že mě psát baví, ale teď se mi zdá, že opak je pravdou.
Přemýšlela jsem, kdy jsem naposledy napsala něco .. skvělého. Něco, co by lidi zvedlo ze židle a řekli si, že ta holka má talent, že je dobrá. Tohle se mi nepovedlo a bohužel už ani nepovede.
Pokoušela jsem se napsat několik povídek.
Jednorázkovky se mi celkem dařily, ale vždy jsem uspěchala závěr a tak povídka ztrácela svoji část. Odbývala jsem se a pak se divila, že mi čtenáři psali komentáře, které se mi nelíbily. Myslela jsem si, že je to vaše chyba, že jste špatní, že se vám nelíbí moje psaní. Později mi ovšem došlo, že ta chyba je ve mě. Že to, co jste psali byla pravda. A pravda to stále je.
Odbývala jsem je. S žádnou povídkou jsem si nedala práci. Začala jsem psát, protože jsem měla dobrý nápad a jak jsem psala a psala, chtěla jsem to mít už za sebou a dopsat to. I za cenu, že se to nebude nikomu líbit. A nelíbilo se.
Poté jsem se pokoušela napsat povídky na pokračování - jak se říká. Ovšem pokaždé jsem napsala jeden díl a pak jsem se na to vykašlala.
Otázkou je, proč jsem to udělala?
Protože mi došla energie věnovat se něčemu, co se mi nelíbilo. Vlastně líbilo, protože jsem neviděla ty chyby a myslela si, že je to dokonalé. Že píšu skvěle, lidi to hltají a čekají na pokračování.
Snažila jsem se v psaní být sama sebou a občas se i najít. Někdy jsem měla potřebu se vypsat ze špatné nálady, tak jsem si prostě sedla a začala jsem psát. Jak mě ta nálada ovšem přešla, odešla s ní i chuť pokračovat v psaní. Byla to jen taková chvilková euforie.
Přišlo zklamání, nechuť a pravda.
Pravda je taková, že jsem v psaní nebyla nikdy dobrá. Ve škole jsem ze slohů měla jedničky a myslela si, že jsem dobrá, když se to líbilo učitelce i třídě. Jenže tam nás bylo kolem dvaceti a všichni se shodli, že je to hezké. Jakmile jsem to trochu začala chápat a vkládat své práce na internet, poznala jsem, že zase tak dobrá pisatelka nebudu.
A ani nejsem. Namlouvala jsem si to a myslela si, že si to myslíte i vy. Možná jsem nějakou práci napsala dobře, líbila se, sklidila jsem pár hezký komentářů, ale to je tak vše. Jak jsem se již zmínila, nenapsala jsem něco, co by lidi zvedlo ze židle.
Nejsem dobrá a nikdy jsem nebyla. Byla to jen .. přetvářka nebo faleš. Sama ani nevím.
Zklamala jsem tím sama sebe, protože jsem doufala, že jsem v tom dobrá. A teď mi dochází, že já na to nemám předpoklady. Moje slovní zásoba je možná o něco širší, než mých vrstevníků, ale to je skoro nepodstatné. Neumím u jedné věci vydržet dlouho a hned mě přestane bavit.
Stejně jako psaní.
Je to sice fajn koníček, takové odreagování a pak milé překvapení, když vidíte, že vaši práci někdo ohodnotil. Jenže mě pak mrzelo, když jsem si přečetla komentář, ve kterém byla i kritika. V tomhle ji neumim přijmout. Prostě jsem si myslela, že jsem king a jsem nejlepší.
To je ale pryč.
V nejlepším se má přestat a já přestávám psát povídky, úvahy a vše okolo toho. Začnu se věnovat něčemu, co mi jde lépe a lidé to ocení. Psaní přenechám zkušenějším.
Mrzí mě, že jsem žádnou povídku nedopsala do konce, že jsem se alespoň nesnažla, ale to je život.
Atze
Anebo se nemusíš vzdávat, ale můžeš na sobě začít tvrdě dřít a stát se dobrou. Nikdo nebyl dobrým hned od začátku - ale ti, co měli sílu si to přiznat a čelit tomu - ti se dobrými stali ;)