Sedím si uprostřed pokoje, na nohou mám ponožky, k tomu otevřené okno i balkon.
Přede mnou leží hrnek s kafem, z repráků se mi tlačí Bon Jovi - Always a já přemýšlím, proč si každý myslí, že holky, které nemají padesát kilo, blonďaté vlasy, dokonalou pleť a na každém prstu deset kluků nemůžou mít pravdu.
Nechápu to.
Nejsem hezká, nemám padesát kilo, dokonalé štíhle nohy až k nebi, blonďaté vlasy a místo mozku hrášek. Ale přeci jen ve mě něco je. A to něco je vzácné.
Čuch na lidi.
Řeknu svůj názor na osobu, kterou jsem poznala. Momentálně uvádím jako příklad K. Napřed jsem ji poznávala. Až jsem ji poznala, zjistila jsem, že to není ta pravá osoba, ta kámoška, se kterou bych se mohla jít bavit. Je to prostě jen spolužačka.
Ale to ostatní neviděli.
Každá holka jí žere z ruky všechno, co jim řekne. Tolikrát jsem jim říkala, jaká ona je. Neptali se mě, jak to vím, nebo jak jsem na to přišla. Prostě nejevily zájem.
A dnes je ten den, kdy se ukázalo, že ta malá Atze s afinou měla pravdu. Jako vždycky.
Prostě mi dneska M řekla, že pochopila, jaká je.
A je to tady. Když vám někdo řekne svůj názor, aspoň si ho vyslechněte a přemýšlejte o tom. Nebo dopadnete tak, jako právě M.
Pochopila to. Konečně. Ale stále zbývá pár holek, které to nechápou.
Takže tím chci říct, že byste měli poslouchat názory ostatních. Ale zase tím nechci říct, že nemáte mít vlastní názor.
Já to napsala proto, abyste pochopili, že nezáleží na tom, jaký ten člověk je, ale proto, abyste pochopili, že všichni mají právo na názor.
Atze