13. února 2010 v 17:48 | They*
|
Snažím se, fakt se snažím chovat se normálně.Bavit se s ostatníma, nic netajit, chovat se tak, jak bych ve svém věku měla, ale prostě to nejde.Chovám se jako povrchní sadistická kráva, co si nebere servítky.Jsem naivní až to bolí.Nesnáším, když se mi někdo sere do života a nesnáším, když mi někdo přikazuje, co mám jíst.Všichni jsou chytří a starají se o ostatní, jenom aby se nemuseli starat o sebe.Já sama vím nejlíp, co potřebuji.Radit fakt nepotřebuju a když má někdo potřebu radit druhým, ať to dělá, ale ať neradí mě.Když potřebuju radu, řeknu si o ni sama.Všichni mě mají za blázna, co si žije svůj svět, ale to je tím, že jsem jiná.Poslouchám jinou hudbu než moji kamarádi, jinak se chovám, mám jiné názory, jiný pohled na svět, jinou rodinu, jiné prostědí, ale všichni se do mě budou navážet.Nikdy jsem nechtěla být ta zlá, ale musím.Okolnosti mě k tomu nutí.Musím předevšemi mluvit sprotě, chovat se naivně, chovat se namyšleně, malovat si modrou nebo černou linku na oči a potom poslouchat, že jsem zmalovaná.Já tak prostě žít musím.Nemůžu si myslet, že jsem bůhví co, když jsem jen ta malá puberťačka, co si musí prosadit svou.Proto mě lidi nemají rádí.Ráda se hádám, jsem vůdčí typ a nikdy neustoupím.Proto se mi lidi vyhýbají.I kamarádi se mě bojí.Štve mě to, a moc!Jenom kdyby to šlo.Ani s vlastníma kamaráda si nerozumím tak, jak bych chtěla.Vlastně mám kamarády jen ve třídě, ale s nikým, jsme ještě nebyla venku.Možná jednou v sedmičce jsem byla s A. na bruslích, nebo s D. a T. na hokeji, ale to je tak všechno.Já si víc rozumím s lidmy na internetu.Můžu jim říct všechno, co potřebuji.Věřím jim snad víc než kamarádům, neznám je a to je pro mě výhoda.Víc jím důvěřuju i když někdy nevím, jestli je to dobře.Svoje kámoše mám ráda, ale asi bych jim neřekla o mých problémech.Jsem nadrženec a dá se říct, že vyhledávám kluky, kteří se o tom rádi baví.Někdy si z nich dělám srandu, ale je mi jich líto.Ale když si s nima o tom píšu, cítím se jinak.Prostě uvolněná, zbavená všech problémů.Je to stav, kdy nemusím nic řešit, nemusím se starat co budu dělat, jak se budu chovat, jak se budu tvářit, nebudu přepokládat reakci.Prostě úžasný pocit.Teď je mi líp, než na začátku když jsem začínala psát ten článek.Neměla jsme promyšlené, jak budu ten článek psát, co napíšu první a co až potom, ale potřebovala jsem se vypsat.Aspoň sem.Zkuste taky někdy psát a psát a ani nevědět o čem.Zamíchat všechno dohromady a uvidíte, jak se vám uleví.Teď se jdu zabavit jinak.Snad jsem vás těmy výlevy z duše tolik nenudila.
They*
No já to občas zkouším psát a psát pořád co mě zrovna napadne a co potřebuju. Ovšem raději pak ten článek nezveřejňuju páč to by byl trapas
jinak souhlasím s těmi internetovými "kamarády" - svým reálným kamarádům bych se nikdy nesvěřila s tím s čím se svěřuju těm "internetovým", a jsem hrozně ráda že jich na internetu pár mám, osobně mě neznají ale skvěle si rozumíme a důvěřujeme si 